Já a můj porod

Žena má 9 měsíců na to, aby se připravila na porod. A že já jsem se připravovala opravdu pilně. Hodně jsem toho načetla, cvičila jsem jógu, meditovala jsem… Přesto jsem poznala, že se na porod připravit nedá. Obzvlášť, pokud je to poprvé.

Den před

Byl pátek, krásný den a já jsem se cítila plná energie. Stihla jsem toho hodně. Nakoupit, uvařit, upéct buchtu, vysát, uklidit v koupelně a večer si dát za odměnu teplou koupel s levandulí, umyla jsem si vlasy, oholila nohy, udělala masku na obličej… Že mě po koupeli trochu tlačil podbřišek? No co, to bude asi tou dnešní námahou a ve středu mi to dělalo taky. Termín mám přece až za týden! Jde se spát… Jenže jsem nemohla zabrat. Ne a ne usnout a tak jsem vylezla z postele a šla si chvíli číst. Když se mi začaly klížit oči, vklouzla jsem zpět do peřin.

Tělo se připravuje

Ale nevydržela jsem tam moc dlouho. Kolem půlnoci mě totiž začalo v podbřišku tlačit znovu. Měla jsem pocit, že mám pořád plný močový měchýř. Stále jsem běhala na záchod. Ve 4 ráno jsem pocítila, že ze mě vyteklo něco většího. Hlenová zátka – o té jsem přece četla na internetu… Ale může odcházet klidně i několik dní před porodem. Takže můžu být v klidu, protože termín mám až za týden! Jenže tělo v klidu nebylo. Začala intenzivní očista. Stále jsem běhala na záchod. Tentokrát to byl průjem… Tlaky jsem už necítila jen v podbřišku. V pravidelných intervalech mi tuhlo celé břicho. Dýchat, dýchat. To přejde. To jsem se asi jen večer trochu víc najedla a teď mi z toho není dobře. Jenže to nepřešlo, kontrakce neustávaly a navíc mi začala být zima. Přioblékla jsem se a šla pro jistotu zkontrolovat tašku do porodnice. Vlezla jsem si zpět do postele. Tak, teď se uvolním a zahřeju a určitě to přejde, udělá se mi líp. Ale ono to nepřestávalo. Naopak. Když jsem v 7 hodin vstala a šla (opět) na záchod, vytekla ze mě plodová voda. Přes to jsem manžela poslala, ať jede zkontrolovat stavbu a vlezla jsem zpět do postele.

Tak to opravdu začalo!

Ano, už jsem věděla, že porod začal, ale nechtěla jsem si to připustit. Dostala jsem najednou strach a nevěděla jsem, co mám dělat. Ten den pro mě měli přijet mí rodiče. Měli mě zavézt do Krnova, kde jsem chtěla rodit. A zatím se mi rozbíhá porod a já si tu ležím v posteli. Doma, v Hradci Králové!!! Tak co mám dělat? Rodit v Hradci? Jet hned do Krnova? Počkat na rodiče, kteří mě odvezou?? Jak se mám rozhodnout?! Naštěstí zavolal manžel mé mamce s tím, že se se mnou něco děje. Nějak mi prý tuhne břicho a něco ze mě vyteklo… Mamka hned pochopila, o co se jedná. Řekla, že pokud chci rodit v Krnově, tak ať na nic nečekáme a jedeme. A tak jsme jeli. V 8:16 jsme vyjeli na více než tříhodinovou cestu směr Krnov. Každý hrbol a zatáčka mi vyvolávaly kontrakce, které však nebyly příliš silné. Postupně se ale zkracovaly intervaly mezi nimi z 15 na 3 minuty.

V porodnici

Do porodnice jsme dorazili po 12 hodině. Otevřená jsem byla na 3 cm a už si mě tam nechali. Nafasovala jsem košili a šla se „ubytovat“ na nadstandard… Kontrakce se příchodem do porodnice trochu zklidnily. Zeslábly a prodloužily se intervaly. Stihli mě ještě navštívit rodiče i bratr. Stahy však postupně začínaly zase sílit a tak jsem rodinku vyhnala. Zůstali jsme jen já a manžel a naše již brzy narozené děťátko.

Jde se na sál!

V 18:30 jsme šli na sál. Otevřená jsem byla na 5 cm a stahy přicházely co 3-5 minut. Tak tohle je ono? No, zatím se to dá. Kontrakce však postupně sílily. Vždy jsem si představovala surfaře na vlně. Nebránit se tomu, nebo tě to semele!! A tak jsem se nebránila. Poddávala jsem se. Prodýchávala jsem a pak už i hodně křičela. Pouštět ten přetlak ven! Nejprve jsem během kontrakcí chodila nebo jsem byla na 4 opřená o pěsti nebo o postel. Pak už však byla intenzita tak silná, že jsem stahy zvládla jen ve stoji, opřená o manželova ramena. Mezi kontrakcemi jsem chodila, manžel mi masíroval záda i břicho mým osobním olejem k porodu, dával mi napít, nabízel hroznový cukr… Jak kontrakce sílily, začala jsem ztrácet pojem o čase. Potemnělou místnost oranžově osvětlovaly jen dvě solné lampičky.

A teď tlačte – do zadku 🙂

Jakmile jsem začala mít pocit na tlačení, přesunula jsem se k porodní židličce. Manžel si sedl za mě. A teď teprve začala ta opravdová síla! Kontrakce stále sílily! Čím delší pauza mezi nimi byla, v o to větší síle nastupovaly. Zády jsem se opírala o manželův hrudník a snažila jsem se tlačit. Cítila jsem, jak se porodní cesty otevírají. Ty tlaky byly však tak obrovské, že mi vždy část unikla pusou – chrčela jsem… Netlačila jsem dostatečně. Byla jsem unavená a dostala jsem z té síly, z toho obrovského tlaku strach.

Další kontrakci už nedám…

Na pomoc mi přišla druhá porodní asistentka a doktor. Opírala jsem se rukama o manželova stehna, kontrakce sílily a já jsem pokaždé měla pocit, že tu další už nedám. A pořád jsem chrčela. V tu chvíli nastoupil pan doktor se slovy: „Jestli budete takto chrčet, tak to dítě nevytlačíte! Copak chcete, aby v porodních cestách zemřelo? Jestli nezačnete pořádně tlačit, tak půjdete na lehátko a dostanete infúzi!“ Ten chlap, mě dost naštval! Co to vykládá? Proč je na mě tak zlý? A proč tu vůbec je?? Ano, bála jsem se pořádně tlačit. Měla jsem obrovský strach, že mě ta síla, celou roztrhá. Ale představa, že se mám zvednout, jít si lehnout, že mám dostat kapačku, která mi kontrakce ještě zesílí! Byla jsem unavená, zpocená, ale sebrala jsem poslední zbytky sil a začala konečně pořádně tlačit. Pomáhala mi asistentka jemným tlakem na břicho a povzbuzující slova mého manžela.

Zvládla jsem to

A PAK… V momentě, kdy jsem myslela, že se opravdu musím roztrhnout, vyklouzlo naše děťátko ven. Celého mokrého mi našeho syna položili na hrudník. Byl to neuvěřitelný moment, slovy těžko popsatelný. Cítila jsem hlavně velkou úlevu… A únavu. Poté, co manžel přestřihl pupeční šňůru, jsem se s pomocí asistentek přemístila na lehátko. Syna mi položily na hrudník a přikryly nás červenou dekou. Mrňousek se pomalu rozkoukával a já jsem mezitím porodila placentu. Chtěla jsem ji vidět. Byla krásná. Temně fialová a velká. Loučím se s tebou. A děkujeme!

Jen my tři

Základní vyšetření udělali synovi na mé hrudi a pak už jsme byli jen my tři. Synáček mě roztomile očichával. Hledal bradavku, kterou nejprve nesměle olizoval. Jsi nádherný. Jsi nádherný. Jsi tak nádherný! Dvě hodiny utekly neuvěřitelně rychle. Mám ten čas trochu v mlze. Byla jsem mimo. Na měření a vážení odnesl syna manžel a mně pomohla asistentka do sprchy. Sama bych tam nedošla. Celé tělo se mi třáslo vyčerpáním a vyplaveným adrenalinem. Byla jsem celá rozbolavělá, ale bez jediné trhlinky! Tak tohle tedy dokážu?? Tak dokonalé je mé tělo!

Mám syna!

Na pokoji jsem samým vyčerpáním a kvůli silným emocím nemohla usnout. Pořád jsem se dívala na mého právě narozeného syna. Naslouchala každému zvuku a pozorovala každý jeho pohyb. Pocity jsem měla rozporuplné. Radost, štěstí, hrdost, ale také strach a nejistotu. Tak už jsi tady a my se teď o tebe musíme postarat… A hlavně jsem nemohla uvěřit tomu, že to, co se právě stalo, jsem prožila já. Že to já jsem porodila dítě. Bylo to tak silné, neuvěřitelné…

Stala jsem se matkou. Mám syna. Krásného, zdravého a spokojeného. A tolik ho miluju!!! Ale to je zase jiný příběh :-).