Dělat nic

Při cestě vlakem jsem pozorovala maminku a její dvě asi pěti leté dcery. Holky se vrtěly, pošťuchovaly, stále něco pojídaly a chovaly se, jak se děti běžně ve vlaku chovají. Tedy trochu rozpustile a neklidně, protože cesta je dlouhá a zábava omezená. Maminka byla nervózní a výrazně zamračená. Stále dokola dětem opakovala: „Zavřete oči a spěte. Relaxujte.“ Když to nezabíralo, vyhrožovala: „Když nebudete odpočaté, půjdete doma rovnou do postele a nebudete si hrát.“ Pobavilo mě to. Na holky to neplatilo. Nerelaxovaly a se „zlobením“ pokračovaly. Relaxaci možná víc potřebovala maminka než její děti…

Tato scénka mě přivedla na myšlenku, jak málo dopřáváme svému tělu odpočinek a regeneraci. Spěcháme do práce, po práci obstaráváme rodinu, jdeme cvičit, běhat, plavat, do kina, na kafe, meditovat… Myslím, že by nám prospělo někdy nedělat vůbec nic. Já tomu říkám opačně: Dělám nic. Zpočátku proto, abych se zbavila výčitek, že budu jen tak sedět a koukat z okna nebo ležet a zírat na strop, či do nebe.  Později jsem však své nicdělání začala plánovat a stala se z toho činnost. Tento stav může trvat krátkou chvíli. Je to většinou okamžik, kdy zíráte „do blba“ a když se vás kolejdoucí zeptá, na co myslíte, s údivem zjistíte, že na NIC!! A ono to jde dělat i cíleně. Jestliže během dne takto párkrát vypneme, uvolníme nejen napětí v hlavě, ale v celém těle. Já tuto činnost ráda praktikuji ráno. Sednu si s šálkem čaje, popíjím, poslouchám venkovní ruch a jen tak jsem. Bez myšlenek, plánů a kontroly. Do nového dne pak vběhnu s větší energií a nadšením. Protože pořádný rozběh potřebuje zastavení a zklidnění na startu…

Legenda EMIL

Před zahájením olympiády v Riu jsem shlédla dokument České televize o Emilu Zátopkovi. Jsem brečící a dojímavý typ. A tak nikoho nepřekvapí, když u filmů pláču a samou radostí mi tečou slzy. Tentokrát jsem však svým dojetím překvapila sama sebe. Slzy mi tekly celých 50 minut. Od začátku do konce.  Věděla jsem, že Emil Zátopek byl skvělý běžec, ale netušila jsem, jak skvělý to byl člověk. Člověk pokorný a čestný. S velkým srdcem a fair play citem. Přátelský ke svým největším soupeřům. Otcovský k mladším generacím atletů. S obrovským nasazením a vůlí. Tam, kde ostatní s tréninkem končili, Emil Zátopek začínal. Ve své době byl revoluční se svými tréninkovými technikami. Jako první začal s intervalovým tréninkem. Běhal v zimě i v noci. Byl průkopníkem tréninkového deníku. Psal si nejen své běžecké výkony, ale také jak spal, co jedl a jak se mu po kterém jídle trénovalo. Připravoval si saláty z kopřiv a listů pampelišek a nejraději trénoval v lese.

Heslem Emila Zátopka bylo „Když nemůžeš, tak přidej“. Vrylo se mi to do srdce. Protože tento člověk to myslel vážně. On toto heslo opravdu žil. Přeji si, aby se rodilo víc takových „Emilů“ se schopností vyvolat v mladých lidech touhu po pohybu a vítězství. Osobností schopných rozplakat lidi radostí a dojetím.